Jako novopečená třídní kvarty, která strávila téměř rok ve studijní izolaci, jsem si řekla, že je třeba utužit kolektiv, poznat se a volně vplout s dětmi do nového školního roku. K utužení kolektivu vždy sloužily výlety a kulturní akce, a tak jsme na popud „mých“ kvartánů vyrazili do Prahy za Neviditelnou výstavou na Novoměstské radnici.
I slunce se z našeho nápadu radovalo, nebe bez mráčků, teploty téměř letní, vlak bez výluky a skvěle naladění studenti, kteří k mému potěšení hráli ve vlaku zcela obyčejné karty.
Neviditelná výstava – ukázka životní reality nevidomých – byla velkým překvapením a ve své druhé polovině ryzí výzvou.
První část výstavy jsme strávili osaháváním a prohlížením si pomůcek, které ulehčují nevidomým každodenní život – hodinky, bankovky, váhy, metry. Hráli jsme po slepu hry a prohlíželi knihy. Vyzkoušeli jsme si se zakrytýma očima napsat na speciálním stroji text v Braillově písmu, chodit se slepeckou holí, hrát šachy, domino, sestavit puzzle.
Druhou částí nás po malých skupinách prováděli nevidomí průvodci a protože jsme slíbili, že neodhalíme, co vše tam na návštěvníky čeká, prozradím jen, že jsem při hodinové výpravě naprostou tmou strčila ruku do toasteru, narazila si bok o kapotu auta, těsně minula okem věšák na kabáty, skoro si vymkla kotník na rozkopané dlažbě, a zjistila, že když nevidíte, vaše uši jedou naplno a pokud v tu chvíli vedle vás „zařve“ tramvaj, stává se z vás malý vyděšený a zpocený králík, který neví, odkud NĚCO přiletí. No, a kdo trpí klaustrofobií jako já, ten tiskne ruku tomu, kdo tápe tmou před ním a celou dobu myslí na to, že VIDĚT není samozřejmost, je to DAR VŠECH DARŮ. A já jsem za ten den, krom jiného, zjistila, že od teďka ke mně patří smečka vlastně docela fajn puberťáků a že si budu moc přát, abychom spolu takových výletů zažili co nejvíc.
–Mgr. Tereza Velíšková