(Eduard z Woodstocku)
Princ waleský a následník anglického trůnu
(* 15. června 1330 - † 8. června 1376)
Narodil se jako syn vládnoucího panovníka Eduarda III. Předchozí vládce Eduard II. byl sesazen po povstání, v jehož čele stanula královna Isabela se svým milencem Mortimerem. O něco později byl svržený král krutě umučen na hradě Berkeley. Trůn připadl patnáctiletému Eduardu III., zpočátku však za něho vládla královna matka. Brzy po narození následníka, pozdějšího Černého prince, se Eduard III. odhodlal k ráznému činu. Mortimer byl zajat a popraven, Isabela pak byla na synův rozkaz doživotně internována.
Rozpory s Francií, které v roce 1337 přerostly ve stoletou válku. Eduardu III. teď již nešlo jen o obnovení a případné rozšíření anglických držav ve Francii, ale o ovládnutí celé země. Po prvních střetnutích připravili Angličané rozhodující vojenskou výpravu na léto roku 1346. V jejím čele stanul sám král a svou první velkou bojovou příležitost tu měl dostat i princ waleský, kterému bylo právě šestnáct let. Dne 12. června 1346 přistálo u břehů Normandie 2400 jezdců, 12 000 lučištníků a oddíly pěchoty. Cílem útoku měla být Paříž. Brzy se však ukázalo, že na francouzskou převahu, násobenou pevnými městskými hradbami, Angličané nestačí. Vyzyvatel musel rychle vyklidit pole a ustoupit na sever k řece Sommě. Po namáhavém přebrodění řeky se oslabená anglická vojska zastavila na svahu u Kresčaku (Crécy). Francouzi mezitím pohodlně přešli most v Abbeville, sotva dvacet kilometrů jižně od anglického ležení.
Večer
přijal král spolu s princem waleským svátost oltářní a prosili boha, aby jim
zítra proti zhruba trojnásobné přesile nepřítele dopřál válečné štěstí. Za
úsvitu sešikoval Eduard III. svých jedenáct tisíc mužů do tří vojů, projel kolem
nastoupených jednotek v purpurovém a zlatém plášti přehozeném přes brnění a
dodával svým bojovníkům odvahy. Francouzský král Filip VI. mezitím absolvoval
mši v Abbeville a vyslechl nejnovější zprávy. Po úvaze se nakonec přiklonil k
myšlence odložit rozhodnou bitvu na zítřek, dopřát unavené armádě odpočinek a
vyčkat příchodu zadních vojů. Postup vpřed však už nebylo možné zarazit. Zatímco
některé šiky poslušně zastavily, další se přes ně valily dopředu a kolem páté
hodiny odpolední byly na dohled nepřítele. Zatímco na francouzské straně
zaútočili janovští střelci, unavení po dlouhém vyčerpávajícím pochodu, snesly se
na ně z druhé strany šípy anglických lučištníků s dosud nevídanou silou a kosily
je po tisících. Ve francouzských řadách zavládl chaos a během krátké doby byla
pro Francii bitva ztracena. Vedle tisíců hrabat, baronů, rytířů a panošů v ní
padl také slepý český král Jan Lucemburský. Lehce zraněný římský král a budoucí
český vládce Karel IV. bitevní pole včas opustil. (viz
referát Bitva u Kresčaku)
V jednom okamžiku bitvy se do úzkých dostal i oddíl kolem prince waleského. Z princova doprovodu vyslali rychle posla ke králi se žádostí o posilu. "Je snad můj syn mrtev, shozen z koně nebo tak těžce raněn, že se o sebe nemůže postarat?" zeptal se nejdříve Eduard III. a poté odbyl posla slovy: "Jen ať chlapce nechají řádně si dobýt ostruhy." Princ si je skutečně vysloužil, a to nejen v téhle, ale i v mnoha dalších bitvách. V bitvě u Kresčaku získal podle tradice pštrosí péra do klenotu svého znaku a heslo Ich dien (Sloužím), jež převzal od padlého českého krále Jana. Přídomek Černý princ (údajně podle černého brnění), pod nímž získal proslulost v pozdější literatuře, však jeho současníci patrně neznali. Objevuje se poprvé až v roce 1568 v Graftonově Kronice Anglie.
NOVÉ TAŽENÍ
Anglický postup pokračoval obležením a dobytím strategicky důležitého města Calais. Další vedení války však přerušila morová epidemie (viz referát Čerrná smrt), která zdecimovala evropskou populaci a některé kraje téměř vylidnila. V příštích letech podnikl Černý princ řadu výpadů do Akvitánie a získával další válečné zkušenosti. Nejslavnější kapitolou jeho životní kariéry se však mělo stát vojenské tažení proti Francii v letech 1355 až 1356. Král Eduard III. tehdy dostal od parlamentu významný příspěvek na nové tažení a rozhodl se, že udeří na Francii. Obnovení války přivítal i francouzský král Jan II., který v ní viděl příležitost pomstít deset let starou porážku od Kresčaku. Anglická vojska měla Francii sevřít ze dvou stran. Oddíly Černého prince postupovaly územím Akvitánie k severu, kde se měly spojit s vojskem jeho mladšího bratra Johna z Gentu, postupujícím z Bretaně. Než k tomu však mohlo dojít, narazili Angličané na mnohonásobnou přesilu francouzských oddílů u města Poitiers. Černý princ nařídil zaujmout pozici na zalesněném návrší obklopeném bažinatými loukami a pokusil se s Francouzi nejprve vyjednávat. Jednání však brzy ztroskotala, 19. září 1356 vyrazili Francouzi do útoku. Jejich postup záhy narazil na nečekaně silný odpor. Opět se osvědčili angličtí lučištníci s pověstnými dlouhými luky a vojenská taktika Černého prince. Zatímco Francouzi byli plně zaujati zdlouhavým probíjením se vpřed, objela jejich levé křídlo zformovaná anglická jízda a vnesla mezi vojáky dokonalý zmatek. Po několika hodinách bitvy bylo jasné, že je pro Francii ztracena. Byl to černý den francouzských dějin. Francouzský král Jan II. se svým čtrnáctiletým synem padl do zajetí, Francie ztratila mnoho významných mužů a rozsáhlá území, navíc musela splácet ohromné výkupné. Zdálo se, že válka je definitivně rozhodnuta. V roce 1360 bylo nepřátelství ukončeno a mírovou smlouvou v Brétigny získala Anglie Akvitánii, Gaskoňsko a další oblasti. Výkupné za krále Jana bylo stanoveno ve výši tři miliony zlatých écu, což byla částka, která se rovnala osminásobku ročního příjmu anglické koruny. Francie byla na kolenou.
VLÁDCE AKVITÁNIE
Pro Černého prince znamenala nová situace důležitou životní změnu. V roce 1362 oficiálně převzal vládu nad Akvitánií a brzy nato přesídlil na své nové panství. Jeho sídelním městem se stalo Bordeaux. Akvitánské panování Černého prince však nebylo tak šťastné jako jeho tažení proti Francii. Se svými poddanými se neustále dostával do sporů kvůli nově vyhlašovaným daním. S novým prostředím příliš nesrostl a obyvatelé Akvitánie svého vládce také neměli v lásce. Navíc se v roce 1367 zapletl do nástupnických bojů v Kastilii, kde se pokusil vojensky obnovit moc krále Pedra I. Ukrutného proti jeho bratru Jindřichovi. Dobrodružné zimní tažení přes navarské soutěsky sice skončilo v dubnu slavným vítězstvím v bitvě u Navaretta (Nájera), avšak Černému princi přineslo jen další problémy. Jeho chráněnec Pedro byl později znovu svržen a zabit a sám Černý princ se nákladným tažením dostal do finančních obtíží. Když je chtěl řešit novou daní, odvolali se světští i církevní feudálové k francouzskému králi jako lennímu pánu nad Akvitánií.
POSLEDNÍ LÉTA
Francouzský král daň zrušil a Černého prince předvolal do Paříže. Jeho odpověď nám zachoval soudobý kronikář Froissart: "Velmi rádi se ve stanovený den dostavíme do Paříže. Přijedeme však s přilbou na hlavě a v doprovodu šedesáti tisíc mužů." Křehké mírové soužití mezi oběma mocnostmi skončilo a stoletá válka se brzy měla znovu rozhořet řadou nových střetnutí. Černý princ však už svou hrozbu nesplnil a neúčastnil se ani dalších válečných tažení. Osmatřicetiletý muž byl teď jen stínem své bývalé slávy. Jeho nemocné tělo sužovala vodnatelnost, jež mu nedovolovala ani vsednout na koně. Jedním z jeho posledních činů na evropském kontinentě bylo bezpříkladně kruté zúčtování s obyvateli města Limoges, kteří se přidali k Francouzům. Černý princ řídil vojenské operace z lůžka, kam ho upoutala choroba. Po dobytí města - za použití minérských podkopů - na podzim roku 1370 nařídil nedávat nikomu milost a neušetřit žádného z dopadených obyvatel včetně žen a dětí. V lednu následujícího roku se vrátil do Anglie, předal vládu nad Akvitánií svému otci a poslední léta svého života strávil jako těžce nemocný člověk čekající na smrt. Zemřel ve Westminsteru a byl pohřben v canterburské katedrále.
Upraveno podle článku ve 100 + 1 zahraničních zajímavostí, 26. IV. 2005.