Černá smrt - Mor

„Vidíme, jak mezi nás jako dým přichází smrt.“

Koncem 20. let 14. století vypukla epidemie moru v mongolské poušti Gobi. Během jediné generace se rozšířila na východ do Číny, kde podle tvrzení kronikářů zemřely v r. 1351 dvě třetiny obyvatel. Mongolští kočovníci šířili nákazu podél obchodních cest i na západ. Podle vyprávění námořníků, jež zaznamenal notář Gabriele de Mussi, se kupci z italského města Janova dostali na Krymu do obležení tatarské armády chána Kipčaků jménem Džanibeg. V roce 1346 vypukl mezi tatarskými obléhateli města Kaffy mor. Chán Džanibeg rozkázal těm, kteří přežili, aby těla svých zemřelých druhů nabili do katapultů a vrhali je přes hradby do Kaffy. S mrtvolami Tatarů se mor dostal do města.

 

Vyděšení Janované se na svých lodích z Krymu stáhli, ale zavlekli s sebou mor do Evropy. Tam se nemoci začalo říkat černá smrt (výrony krve totiž na těle způsobovaly černé skvrny). Ve velkém hubila lidi nejprve ve velkých přístavních městech a z nich se spolu s kupci šířila podél velkých obchodních stezek.

Epidemie se však neomezila pouze na Evropu. V roce 1347 zahynuly v Konstantinopoli tisíce Byzantinců včetně Andorika, syna císaře Konstantina VI. Kantakuzena. V roce 1348 zemřely asi dvě pětiny obyvatel Káhiry. U vesnice Bilbais (v deltě Nilu) byly mrtvoly navršeny podél cest do takové výšky, že se za nimi schovávali lupiči přepadávající pocestné. Epidemie se rychle šířila do dalších velkých měst a hustě osídlených oblastí: Asuán, Antiochie, Damašek, Jeruzalém, Tunis a dokonce i do Mekky. Podle odhadu vymřela za pouhý rok jedna třetina lidí v oblastech ovládaných muslimy.

Flagelanti

Do Itálie vstoupila smrt koncem roku 1347 v Janově, Messině, Benátkách a Pise s kupci vrátivšími se z Krymu. Mor se záhy rozšířil i do Francie. V Marseille zemřelo 50 až 60% všech obyvatel, v Montpellier přežilo jen sedm ze 140 dominikánských mnichů jednoho z tamních klášterů. V Avignonu poradil slavný chirurg Gay de Chauliac papeži Klimentovi VI., aby se zachránil útěkem. Sám zůstal a nakazil se, po šesti týdnech se ale zázračně uzdravil. Papež přečkal epidemii v Římě. Celou dobu seděl mezi dvěma rozdělanými ohni a vedro bylo tak veliké, že se k němu nedostala žádná z blech, které mor přenášely. V roce 1350 obléhala armáda kastilského krále Alfonze XI. Gibraltar. Černá smrt postihla obě strany, Alfonso odmítl opustit své vojáky a to ho stálo život. Byl tak jediným z evropských panovníků, který podlehl moru v Evropě. Do Anglie se černá smrt dostala v červnu 1348 přes přístav Weymouth (spolu s nákladem červeného vína z Bordeaux) a rychle se rozšířila na sever. Zdecimovala asi dva miliony Britů, tj. polovinu tehdejšího obyvatelstva. Do českých zemí sice nemoc v r. 1348 pronikla, jako v jedné z mála zemí tehdejší Evropy však nenapáchala větší škodu. Do Německa se mor dostal v červnu 1349, do Skandinávie a severního Skotska následujícího prosince, Rusko bylo zasaženo koncem roku 1350. Pandemie zahubila asi třetinu (možná i více) obyvatel Evropy (ve Skandinávii dokonce dvě třetiny). Historici odhadují, že první vlně epidemie padlo za oběť až 25.000.000 obyvatel Evropy (což představovalo jednu třetinu). Epidemie řádila obvykle šest měsíců, pak sama od sebe ustala. Po čase se však vracela a hubila další tisíce a miliony obětí ( r. 1351, 1378 a 1380). Počet obyvatel se vyrovnal až po sto padesáti letech.

 

Marné hledání příčiny

Podle církve byla černá smrt božím trestem za hříchy lidstva. Středověcí lékaři dávali vinu spíše ,,morové atmosféře“, která vznikala konjunkcí planet nebo následkem zemětřesení. Zkoušeli všechny možné způsoby prevence a léčby. Gentilis z Foligna psal, že mají být udržovány velké ohně z aromatického dřeva k vyčištění atmosféry. Lékařská fakulta pařížské univerzity s tím souhlasila a zdůrazňovala, že ,,požívání olivového oleje má smrtící následky... Koupání škodí zdraví. Lidé si musí uchovat cudnost, pokud jim je život drahý“. Jiní věřili, že vzduch ,,ztuhl“ a musí být rozhýbán hlasitým zvukem. Zvonili proto na zvony, stříleli z děl a v místnostech vypouštěli ptáky. Nakonec lékaři buď pochopili podstatu nemoci, nebo se tak alespoň chovali. V Miláně poradili vládnoucímu rodu Viscontiů, aby zazdili okna a dveře všech domů, ve kterých se objevili nemocní, i když současně zabijí i zdravé členy rodiny. Zdá se, že se toto drastické opatření vyplatilo: Milán ztratil méně než 15% obyvatel, a to byla nejnižší úmrtnost v celé Itálii (jen pro srovnání: v umbrijském Orvietu i toskánské Florencii přišlo o život více než 55% všech obyvatel. O atmosféře té doby vypovídá slavný Dekameron Giovanni Boccaccia. Útěk před černou smrtí nemoc nezadržitelně šířil. Utíkali před ní i lékaři. V Benátkách bylo proto dovoleno chirurgům vykonávat lékařskou praxi, aby chybějící lékaře nahradili. Jak lékaři, tak chirurgové ale zjistili, že všechno, co dělají, nemá žádný smysl. Už zmiňovaný Guy de Chauliac o tom pak psal: ,,Pro lékaře byla choroba krajně ponižující, protože nebyli schopni žádným způsobem pomoci.“

Lékař

 

Odhalení původu

Až v roce 1894, za epidemie v Hongkongu, byl švýcarským lékařem Alexandrem Yersinem identifikován morový bacil (Pasteurella pestis). Mor je nemocí krys a dalších hlodavců, šíří ho na nich parazitující blechy. Když krysy chcípnou, hledají blechy nové hostitele, a to i lidi. Morový bacil je mimořádně virulentní, laboratorní myši zemřou po infekci třemi bacily, blecha jich přitom může během jednoho kousnutí uvolnit až 24.000. Bakterie jí totiž ucpou zažívací ústrojí a neustále se množí. Proto je každé další kousnutí nakažlivější.

U člověka má nemoc několik forem. Nejčastější je dýmějový (bubonický) mor. Ten se vyznačuje vysokými horečkami a velkým a bolestivým zánětlivým zduřením (zvaným ,,bubo“) ve tříslech a v podpaží. Při septickém moru proniknou bacily do krevního oběhu. Oba tyto typy jsou způsobeny přímo kousnutím blechy. Smrtelná fáze přichází ve chvíli, kdy bakterie moru infikují všechnu krev a z hlízového moru (přežije 20 – 60% nakažených) se stává plicní. Ten je daleko nakažlivější, zabíjí za čtyři dny (úmrtnost je 99,9 % = proto je společně s nemocí AIDS zapsán v Guinessově knize rekordů). Plicní mor byl vysoce nakažlivý především v přeplněných, špatně větraných budovách. Proto byla ve středověku tak velká úmrtnost v klášterech (ve francouzských františkánských klášterech v Marseille a Carcassone zemřeli všichni mniši).

Státy a města se proti moru bránili izolací těch, kteří z oblastí zasažených morem přicházeli. V Benátkách tato izolace trvala čtyřicet dní. Italsky se tato číslovka řekne quaranta, od toho pochází slovo karanténa. Mor přestal Evropu ohrožovat ve chvíli, kdy většinu dřevěných domů nahradily kamenné a hlodavci se tak přestali prohánět po kuchyních. Ještě roku 1720 ale v Marseille zahubil na 50.000 lidí a podobné ztráty byly zaznamenány v celé oblasti Provence, na Floridě (USA) byla nemoc zaznamenána ještě r. 1922.

 

Kateřina Kolářová (tercie) a Václav Kabíček, 18. 9. 2001.

literatura: Breuers, Dieter, Na hradech, v klášterech, v podhradí; Kdy, kde, proč & jak se stalo; Seibt, Ferdinand, Smích a pláč středověku; Encyklopedie lékařství a medicíny