Richard III.


(Úryvek seminární práce, Zuzana Kostková, oktáva pražská, 2003 )

(The Life and Death of King Richard III.)

Toto historické drama s rysy tragédie vzniklo někdy v letech 1592 - 1594, tedy v období Shakespearových tvůrčích začátků.
Odkazy k předchozím osudům postav a několika dalšími prvky navazuje Richard III. na tři díly Jindřicha VI. a tvoří tak závěr tzv. první historické tetralogie.
Počtem pěti vydání ještě před rokem 1623, kdy Shakespearovi spoluherci John Hemminges a Henry Condel nechali vytisknout soubor jeho prací pod názvem "The First Folio", patřil Richard III. k čtenářsky i divácky nejoblíbenějším Shakespearovým hrám, dokonce u konkurenčních dramatiků se dočkal různých pokračování a přepracování.
Vítězství rodu Yorků ve Válce dvou růží znamená prozatímní příměří. Richard, vévoda z Glosteru (Gloucesteru) a syn krále Edvarda IV., se však snaží úsilí svého otce o trvalý mír překazit, rozvrátit královskou rodinu a získat pro sebe anglickou korunu. Odstraňuje všechny, kdo mu stojí v cestě (později dokonce i svého bývalého spojence Buckinghama). V průběhu děje nabývá postava Richarda takřka ďábelských rozměrů, aby jako svůdce odhalila nestálost a samolibost žen (při namlouvání lady Anny; I/1; a při dvoření se před královnou Alžbětou; IV/4), v roli intrikána odkryla ochromenost městské správy (při překažení volby Edvarda V. králem; III/7), ale i "neosobní smrtící síly demaskující slabosti svých lidských nástrojů i obětí" (vražda Clarence;I/4). Zlo (umocňované kletbou Markéty; I/3; a nářky tří královen) zosobňované Richardem je však nakonec poraženo v souboji s vévodou z Richmondu, který jako král Jindřich VII. zakládá tudorovskou dynastii a ve jménu míru sjednocuje zemi.

Ačkoli se jedná o historické drama, dějepisných podkladů použil Shakespeare jen velmi málo; hlavním pramenem mu jsou historické práce Edwarda Halla a Raphaela Holinsheada a především "Historie krále Richarda III." od Thomase Morea.
Je nutno dodat, že historický čas, v němž se klíčové události seběhly, je značně zhuštěn (z pochopitelných potřeb dramatu) na až absurdně krátký prostor, díky kterému vyniká hrůznost hromadění se Richardových obětí.
Ačkoli se jedná o historické drama, nacházíme zde jak prvky tragédie (v samotném námětu války mezi dvěma anglickými rody, v osobě Richarda III., a vlastně ve všech hlavních postavách), tak komiku (především jazykovou).
Umělecké postupy čerpá Shakespeare z antické tragédie (motivy msty, duchů, řečnické otázky, sebeodhalovací monology, stylizované nářky, kletby, věštby).

Kdo je Richard III.?
Někteří historikové se snaží dokázat, že rozhodně nebyl takovým netvorem, jakého z něj udělal Shakespeare. Snad mají pravdu. Hlavním účelem, proč autor Richardovi přidal krutosti a ďábelskosti, však - spíše než propagace tudorovské dynastie (která na anglický trůn nastoupila s Richardovým pokořitelem Jindřichem VII.) - byla snaha ukázat, že jeden zlý skutek s sebou přináší nevyhnutelně další, že většina, pokud není schopná se semknout a pokud stojí proti schopnému, neústupnému a ctižádostivému jedinci, se ne vždycky prosadí, a že za jakoukoli špatnost přijde odplata.
Podle teatrologů je postava Richarda spojením dvou divadelních tradičních symbolů zla: zosobněné Neřesti (Vice; zakotvené v náboženských alegorických hrách), která však není jen jednostranně prohnilá, ukrutná a sobecká, ale i prohnaná a v jistém smyslu vtipná (ironie, cynismus), a historické osobnosti Niccola Machiavelliho, jenž byl ve své době vtělením ďábla a patronem všech usurpátorů.

Po jazykové stránce se již Shakespeare uvolňuje ze sevření rétorického, avšak leckdy prázdného vyjadřování, začíná parodovat bývalou vznešenost, kromě toho hledá smysl slov tím, že je mluvčí jednou přednese jako subjektivní pravdu, podruhé pak jako projev "herectví". Přitom si však žádná z ostatních postav (a leckdy ani divák) nemůže být nikdy jista, co si onen ve skutečnosti myslí. Na to upozorňuje Richard mladého prince:

Svou výřečnost a herecké schopnosti předvádí Richard zejména při dvoření se jeho rukou ovdovělé lady Anně, kterou získá navzdory tomu, že Anna právě kráčí za rakví svého manžela.
Proč tato nezabije nenáviděného Glostera, když jí k tomu sám dává příležitost? Ačkoli mu Anna nemálo spílá, posílá jej do pekel a právem ho obviňuje z mnoha vražd, vévoda se nenechává vyvést z míry a každou Anninu nadávku trpělivě odměňuje lichotkou. Nakonec tím, že svěří svůj život do jejích rukou, získává její přízeň (i přízeň diváků).
Richard využívá chladně svoje řečnické nadání k dosažení svých cílů a je až s podivem, že se proti němu žádná z jím omámených postav nijak účinně neobrátí, třebaže jeho zločiny jsou zjevné.
Kde se bere jeho obludně obluzující schopnost, kterou bychom jindy nazvali charismatem?
Jakkoli Richard ve svém prvním výstupu mluví o "krásném létu", "večírcích s tanci" a "hrách lásky", které přinesl nastolený čas míru, je tato doba ve skutečnosti - skryta pod rouškou "sladkých slov" a "nicotných radostí" - plná lží a pomluv, podezírání a nedůvěry, vzájemné nenávisti (utajované i zjevné), štvaní a pletich, a to nejen ze strany Glosterovy, ale v postatě ode všech významnějších postav (I/3).
Jak souvisí s dějem Clarencův sen (I/4)? Společná snová plavba Clarence a Glostera je podobna důvěře, kterou Richard zrazuje tím, že bratra shodí do moře (nechá zavraždit). Na mořském dně spatřuje nesmírné množství pokladů, mezi kterými se ale válí "hromady lidí žraných rybami" - to může připomínat skutečný svět v dramatu, kde se v závoj krásného léta halí lidské neřesti, nebo - jak podotýká velitel Toweru - život šlechty: Mučen líticemi uvědomuje si Clarence ve snovém pekle svoje hříchy a je ochoten přijmout od Boha trest.

Zajímavý je následující výstup Clarencových vrahů. Na první pohled je - v kontrastu s jejich předchozím tvrzením ("Kdo mele hubou, není od rány. / Svrbí nás ruce, pane, jazyk ne.") - příliš dlouhý a "upovídaný".
Shakespearovi se totiž jejich "úkol" výborně hodí k nadnesení úvah o svědomí, dodržování božího zákona, vině, soucitu. Clarence se "ohání" desaterem (proti kterému se sám prohřešil) a boží pomstou, aby si zachránil život. Škemrá o slitování (a i když mu to není nic platné, opravdu u jednoho z vrahů uspěje) a až do poslední chvíle svého života naivně je přesvědčen o Richardově bratrské lásce, nevěří, že by ho chtěl dát zabít.

Pod dojmy z tohoto obrazu obnažuje se v následující scéně (II/1) doslova "kolektivní" přetvářka, kdy se nemocný král Edward pokouší urovnat vztahy předních anglických dvořanů a přimět je k odpřísáhnutí vzájemného odpuštění. V protikladu k těmto svým snahám však nedokáže odpustit sám sobě ani ostatním smrt Clarencovu a Stanleyovu, sluhovi udílí milost jen jakoby z donucení a "neprávem".

Který moment je možno považovat za počátek Richardovy prohry?
V úvahu přichází okamžik v IV/4, kdy dvořením se malé Alžbětě v zastoupení její matky Alžběty tuto sice získá, ztrácí již ale podporu diváků. Důvodem může být převážení divákových sympatií k Alžbětě, která se Richardovi vysmívá a zesměšňuje ho (tedy právě naopak, než tomu bylo při Richardově usilování o Annu), Richardovo provokující rouhačství nebo to, že z trpělivého lichocení (které ženám lahodí) svádění Annina se stává výhružná, protivně sebejistá arogance. Poslední kapkou chybějící k přeplnění příslovečného poháru je vražda dvou mladých a nevinných Alžbětiných synů, vražda, z níž se král raduje, zatímco "vrazi dávno zvyklí na krev" pociťují lítost a výčitky svědomí.
Gloster si poprvé uvědomuje svou ne tak docela pevnou pozici. V té chvíli, kdy přicházejí zprávy o pohybech nepřátelského vojska, opouští Richarda veškeré štěstí, což je provázeno roztržitostí při udílení pokynů pro přípravy k boji, děsivými sny a halucinacemi, ve kterých krále mučí duchové všech jeho obětí, a končí Richardovou, jen letmo a chladně zmíněnou, smrtí.

(Konec citace seminární práce)




Romeo a Julie Seznam kapitol Král Jan