konfucianismus – taoismus - buddhismus

• KONFUCIANISMUS

Více než náboženství je to filosofie a způsob života, na jehož počátku stál Kchung-fu-c´, jehož jméno později jezuitští misionáři přepisovali jako Konfucius. Číňané ho uctivě nazývají První učitel (ne však chronologicky, ale významově); Konfucius sice nebyl sám tvůrcem čínské kultury, ale byl jejím hlavním uspořadatelem. Navzdory všem předpokladům však jeho život nebyl nikterak dramatický. Narodil se roku 551 př. Kr. v Qufu, malém městečku dnešní provincie Šan-tung, v chudých poměrech. Otec zemřel, když byly Konfuciovi tři roky, výchova připadla tedy milující, leč chudé matce. I přesto, že školu měl rád a dobře prospíval, nebyl Konfucius žádný knihomol. Když dospěl, zastával několik nevýznamných úřednických funkcí, nepříliš šťastně se oženil; nedlouho po dosažení dvaceti let se stal učitelem. To bylo konečně to, co hledal; jeho věhlas se rychle šířil a brzy se kolem něj shromáždil okruh oddaných žáků.

Konfuciovým cílem byla služba veřejnosti. Byl přesvědčen, že jeho teorie se neujmou, dokud neprokáže jejich platnost, ale vládcové se příliš obávali jeho poctivosti a otevřenosti, než aby mu svěřili významnější úřad, který by mu dal moc. Ve věku padesáti let se vydal na téměř čtrnáct let trvající cestu od státu ke státu, kdy radil panovníkům, jak zlepšit vládu, ale všichni tito povrhovali jeho radami a při Konfuciovi vytrvala jen malá skupinka věrných. Když se změnila vláda státu, odkud pocházel, byl vyzván k návratu, ale pro úřad byl již příliš starý, a tak posledních pět let svého života strávil poklidným učením. Zemřel roku 479 př. Kr. ve věku 73 let.

Ačkoli jako politik nebyl Konfucius příliš úspěšný, jako učitel byl schopen vyučovat prakticky všem oborům – představoval universitu v jediném člověku. Vyučoval – podobně jako Sókratés - formou neformálních hovorů se svými studenty o problémech, které mu předkládali, uváděl různé příklady a kladl otázky. Byl otevřený názorům žáků; nepovažoval se za mudrce, neboť – jak tvrdil – “Moudrost spočívá v chování, nikoli ve získaných znalostech.”.

Pokud šlo o jeho hlavní cíl, tedy “obrození společnosti”, byl velmi horlivý, před fanatismem ho chránil jeho humor a smysl pro úměrnost. Nebyl nijak zvlášť zaměřen k nadpozemským věcem, rád pobýval ve společnosti, rád jedl, zazpíval si, napil se – to vše však s mírou. Vždy byl odhodlán bít se za práva prostého lidu, utlačovaného tehdejší šlechtou, ignoroval třídní přehrady, dával přednost svým principům před bohatstvím. Po jeho smrti se jeho myšlenky rychle rozšířily dál z okruhu jeho žáků. Až do tohoto století – po dva tisíce let – každý čínský školák ráno pozvedal ve třídě své sepjaté ruce k desce s Konfuciovým jménem. Prakticky každý student hodiny a hodiny hloubal nad jeho výroky tak, že se nakonec staly součástí čínského myšlení, a v podobě přísloví pronikly postupně i do nevzdělané vrstvy (např. “Všichni lidé jsou moudří; jedni napřed, druzí potom.” nebo “Jestliže nezměníme cíl naší cesty, pravděpodobně skončíme tam, kam směřujeme.”). Od přelomu letopočtu bylo dokonce u uchazečů o úřednická místa vyžadována znalost Konfuciova učení.

Jednou z nejdůležitějších činností Konfuciových byla snaha řešit problém sociální anarchie. Tehdy už čtyři století trval stav, kdy docházelo ke vzájemným válkám baronů vedoucím k politickým zmatkům. Narozdíl od starších dob, kdy byly ctěny zákony rytířského stavu, se válčení proměnilo v pustý teror. Ve společnosti došlo k rozpadu spojujícího mechanismu (řádu), kdy probouzející se individualismus rozdrolil tradici, která národ stmelovala. Různé skupiny myslitelů předkládali různé návrhy; tak například jedna skupina – tzv. realisté – tvrdila, že je potřeba vymyslet takové zákony, ze kterých by šel strach. Jiní zase navrhovali jako řešení opak síly – lásku; mír může nastat pouze skrze obecnou laskavost a dobrou vůli. Jejich názor vyplýval z teismu, že vesmír je přirozeně dobrý a musí v něm tedy platit láska. Konfucius oproti tomu říká, že hroutí-li se přirozená tradice, je třeba ji zpevnit tradicí vědomě vytvořenou a dodat jí promyšlené podpory. Tato tradice pak musí navazovat na minulost (musí být pokračováním toho, co lidé znají) a musí vzít v úvahu směr vývoje, který činí starý program neefektivním, a nahradit ho novým cílem, kterému by nový program měl sloužit – k tomuto cíli je potřeba napnout všechny síly a dosáhnout ho všemi prostředky (šíří je v chrámech, divadlech, doma, hračkami, ve školách, skrz historii a příběhy).

Základem Konfuciova učení jsou Kanonické knihy, tvořené pěti klasickými díly:

1. Knihou proměn (I-t’ing)
2. Knihou písní (Š- t’ing)
3. Knihou původů (Šu- t’ing)
4. Knihou obřadů (Li- t’ing)
5. Anály jar a podzimů (Čchun-čchiou).

Prvním ideálem je “žen”. Zapisuje se pomocí spojení dvou znaků, z nichž první označuje “lidskou bytost” a druhý “dva”, nejvýstižnější překlad tohoto spojení je “lidskost srdce”, která byla pro Konfucia vrcholem ctností. Ve veřejném životě vede žen k neúnavné horlivosti, v soukromí navozuje ohleduplnost, nesobeckost a empatii.

Druhý ideál “t’¨un-c’” je v překladu “ušlechtilý muž” nebo také “zralá osobnost” a je nositelem ideálu žen. Je protikladem osoby malicherné, člověk t’ün-c’ je ušlechtilý a vyrovnaný, člověk, který dospěl k názoru, že v celém vesmíru je doma, a že vesmír je “ideální hostitelka”. Má úctu k sobě, z níž se pak rodí úcta k druhým; k lidem přistupuje nikoli z pozice “Co od vás mohu získat?”, nýbrž “Jak vám mohu pomoci?”. Podle Konfucia by tito lidé měli vytvořit národ, protože “Je-li v srdci spravedlnost, pak bude i krása v povaze. Je-li krása v povaze, bude v domě harmonie. Je-li v domě harmonie, bude pořádek v národě. Je-li pořádek v národě, bude mír na světě.”

Ideál “li”, který je třetím opěrným pilířem konfucianismu, má dvě části. První je řádnost, způsob, kterým se má jednat. Je zakotven v učení o Nápravě jmen, učení o Zlaté střední cestě, Pěti vztazích, Rodině a Stáří. Tato učení definují slova a vztahy rodič – dítě, starší – mladší přítel, manžel – manželka, starší – mladší sourozenec a vládce – poddaný, ve kterých zdůrazňuje důležitost rodiny, respekt dětí k rodičům a úctu ke stáří. Druhou částí li je rituál, tedy způsob, jakým se dosáhne výše jmenovaných vztahů.

V pořadí čtvrtým ideálem je “te”, síla, jíž jsou ovládáni lidé, síla mravního základu. Podle Konfucia by lidé měli vládci sloužit dobrovolně; panovník si to však musí zasloužit – měl by být charakterní, budit úctu a být upřímně oddaný obecnému blahu.

Poslední ideál “wen” v překladu znamená “umění míru” (stojí v protikladu k “umění války) a zahrnuje v sobě hudbu, poesii, malířství; je to celek kultury v jejím duchovním a estetickém vyjádření. Z filosofie konfucianismu vyplývá, že umění má moc povznést lidského ducha. “Poesie probudí mysl, hudba ji vede k dokonalosti. Básně okouzlují mysl. Podněcují sebe-kontemplaci. Učí umění citlivosti. Pomáhají potlačovat zášť. Učí povinnosti sloužit rodičům a vladaři.”

Podle filosofie konfucianismu je život nekonečná možnost stávat se lepším. V Konfuciově chápání je dobrý ten člověk, který se snaží stát se ještě lepším – to vede k cíli stát se t’ün-c’, tedy plně rozvinutou osobností prostřednictvím nekonečného rozšiřování empatie. Tento “program” se neuskutečňuje ve vakuu (viz. jogíni), ale na poli lidských vztahů. Vztahů mezi “já” a ostatními. Tyto vztahy dávají naplnění a “já” je jejich středem – z toho vyplývá, že lidské bytosti jsou v pohybu, neseny mezilidskými vztahy, jejichž hlavním proudem je Pět vztahů (tj. vztahy mezi rodičem a dítětem, starším a mladším přítelem, manželem a manželkou, starším a mladším sourozencem a mezi vládcem a poddaným), přičemž mladší a slabší vzhlíží k silnějším a straším, ježto si však své postavení musí nejdřív zasloužit. Krátce: výhody musí odpovídat zásluhám.

Zatím jsme o konfucianismu mluvili jako o učení, etice. Je to však svým způsobem i náboženství:

Do té doby byl svět rozdělen na nebe a zemi – ač oddělené, přece pevně spojené. Nebe bylo domovem předků, v čele s praotcem Šang-ti, zemi obývali smrtelníci. Celek pak byl nepřetržitě spojen procesem, v němž smrt neznamenala nic jiného, než přechod z těla do vznešenějšího stavu. Kontakt mezi oběma světy zajišťovali předkové dohlížející na své potomky, ti zase na oplátku zajišťovali pomocí obětí některé jejich potřeby. Nebe bylo mocnější než země a předkové komunikovali s potomky skrze věštby a znamení (let ptáků, blesky, pohyby hvězd,…), předpověď nebes byla žádána při jakékoli příležitosti – cestě, válce, narození dítěte, sňatku, …

Konfucius obrátil pozornost Číňanů od nebe k zemi, avšak nebe zachoval a nezrušil ani obřady; nemluvil o duších, neboť podle něj “Vědění je uznat, když něco víš, že to víš, a když něco nevíš, že to nevíš. Věřil, že někde ve vesmíru existuje moc, která je na straně práva.

Konfucius a jeho žáci se snažili rozvíjet rysy čínské povahy:

-sociální efektivitu, která umožnila uskutečňování projektů ve velkém – to jednak posilovalo diktátorskou moc a jednak dopomohlo k dosažení velkých cílů (např. řešení populačního problému – během jednoho desetiletí snížena porodnost na polovinu, v průběhu třiceti let – od r. 1949 do r. 1979 – si Čína poradila s hladomorem, záplavami a epidemiemi,…)

-neexistenci “rivality” mezi jednotlivými náboženstvími (každý Číňan byl tradičně konfucián v otázkách mravních a ve veřejném životě, taoista v soukromém životě a životosprávě a buddhista v záležitostech smrti, to vše se zdravou příměsí šamanistického lidového náboženství navíc)

-Konfuciovo učení o Zlaté střední cestě – odtud tedy pramení sklon k vyjednávání a využívání prostředníků spíš než neosobních soudních dvorů (až donedávna byla účast soudu považována za pohanu)

-rozvoj kultury a studia

Od roku 135 př. Kr. až po zhroucení Císařství r. 1905 tvořily konfuciánské texty základ vzdělání všech úředníků. R. 59 po Kr. byly nařízeny oběti k uctívání Konfucia, během 7. a 8. století byly ve školách a úřadech budovány chrámové svatyně pro něj a jeho přední žáky.

• TAOISMUS

·

Údajně je pronesl muž jménem Lao-c’, titulovaný Starý Mistr. Narodil se kolem roku 604 př. Kr. Nic o něm není jisté, detaily o jeho životě jsou jen snůškou legend. Podle většiny z nich byl Lao-c’ archivářem ve svém rodném státě a vedl prostý a skromný život. Když se o tomto muži doslechl Konfucius, sám ho vyhledal a přirovnal ho pak k drakovi – záhadný, tajemný, přesahující život samotný.

Lao-c’ byl velmi zarmoucen neochotou národa rozvíjet přirozenou dobrotu, sedl na indického buvola a odjel na západ, směrem k dnešnímu Tibetu. Podle legend ho chtěl strážný u brány města přemluvit, aby zůstal, ale neuspěl. Nakonec se mu aspoň podařilo Mistra přimět, aby světu, který opouštěl, zanechal nějaký záznam svých myšlenek. Lao-c’ tedy na tři dny odešel a vrátil se s tenkým svazkem o pěti tisících znacích, který byl nazván Tao-te-t’ing, “Cesta a její síla”, a který je doposud základním textem taoistického učení (pochybuje se o tom. že je dílem jednoho autora).

Ústředním pojmem celého učení je “tao” – stezka, cesta –, které můžeme chápat ve třech různých smyslech:

1. Tao je v překladu “cesta nejvyšší reality”. Toto tao nemůžeme vnímat, ani si o něm nemůžeme udělat jasnou představu (pro rozum je příliš obsáhlé) – přesto je základem všeho. Nade vším, pode vším a za vším je lůno, z něhož všechen život pramení a do něhož se navrací.
2. Tao je “cesta vesmíru; norma, rytmus a hnací síla přírody”. Zde je tao více duchem než hmotou, je nevyčerpatelné (čím více se z něj čerpá, tím více prýští). Nese v sobě znamení osudové nevyhnutelnosti, v posledku je však dobré. Protože dává veškerý život, můžeme je nazývat “Matkou veškerenstva”.
3. Tao znamená “cestu lidského života, uvedenou v harmonii i s vesmírnou cestou tao”.

I. FILOSOFICKÝ– má sebevýchovnou funkci (jeho stoupenci pracují především sami na sobě). Má své učitele, kteří vedou své žáky v tom, čemu mají porozumět. Jeho zastánci se snaží vhodným a účelným způsobem uchovávat Sílu te (která tvoří část názvu knihy Tao-te-t’ing). Tento směr je nejvíce spojován se jmény mužů Lao-c’, Čuang-c’ a knihou Tao-te-t’ing. Znamená hledání poznání, jenž by dodávalo životní síly, které nazýváme MOUDROSTÍ; podle taoistické filosofie žít moudře znamená žít způsobem, který uchová životní vitalitu tím, že ji nevydává neužitečným a vyčerpávajícím plýtváním, především neshodami a konflikty.

II. REGENERATIVNÍ– má opět sebevýchovnou funkci; tentokrát učitelé vedou žáky v tom, co mají dělat. Tento směr je zaměřen aktivně, což znamená, že se snaží zvýšit množství síly te – toho dosahuje praktikováním různých cvičebních programů. Regenerativní taoismus je úzce spojen s pojmem “čchi”, které doslova znamená “dech” a označuje životadárnou energii, která je v lidském organismu blokována a cvičení mají dopomoci k jejímu uvolnění. Také proběhli různé pokusy, jak extrahovat čchi z hmoty, ať už ve skupenství kapalném, pevném nebo plynném; vzniklo tak mnoho lékopisů léčebných rostlin, umění akupunktury,dechová cvičení, … Vedle těchto experimentů je tu meditativní způsob získávání čchi, jehož smyslem je dosáhnout čistého vnímání vnitřního “já”.

III. NÁBOŽENSKÝ– Cílem je “zpřístupnit kosmickou životadárnou sílu i obyčejným venkovanům. Jeho panteon tvoří Starý Mistr Lao-c’, další bohové a posvátné texty. Je zde využíváno magie, tedy prostředku, jak donutit vyšší tajemné síly, aby učinily něco pro viditelný svět.

Společným cílem všech tří směrů je maximalizovat životní sílu te, přičemž tyto směry spolu vytváří souvislý postup, který začíná zkoumáním toho, jak nejúčinněji využít běžného životního přídělu síly “te” (filosofický taoismus), pak následuje otázka, zda je možné zvýšit toto běžné množství (regenerativní taoismus). Nakonec taoisté přemýšlí o tom, jestli může být kosmická energie koncentrována a předána lidem, kteří ji potřebují a nemohou ji sami získat (náboženský taoismus). Všechny tři směry se navzájem prolínají a ovlivňují.

Dalším pojmem taoismu je “tvořivý klid”, který je zdokonalením zásady “wu-wej”, doslova “nezasahování” či “nečinnost” a vyjadřuje život žitý mimo nesmírnost a napětí, znamená nejvyšší činnost, nádhernou jednoduchost, poddajnost a svobodu. Tvořivý klid spojuje dva zdánlivě neslučitelné stavy – vrcholnou činnost s vrcholným uvolněním; nejde tu vlastně ani tak o “činnost” jako “účinnost”; neplýtvá ani nejmenším pohybem na hašteření nebo předvádění se.

(Tao-te-t’ing)

Z přírodních elementů byly taoisté nejvíce fascinováni vodou, jíž se snažili podobat se – obdivovali se lehkosti jejích proudů, s jakou unáší různá břemena, nekonečné poddajnosti, ale i nesrovnatelné síle a průzračnosti, kterou voda nabývá klidem – tyto přednosti sdílí soplu s vodou i wu-wej.

a

“Sekera dopadá nejdříve na nejvyšší strom.”;

váží si pokory, proto chová v úctě i hrbáče a mrzáky (“Prudký vítr netrvá po celé ráno, prudký déšť netrvá celý den.”). Z mnoha taoistických rčení lze vycítil hluboký vztah taoistů k přírodě, která (podobně jako lidé) nemá být využívána ani zneužívána; je třeba chovat se k ní přátelsky a ne si ji podmaňovat. Tento názor ovlivnil i architekturu taoistických chrámů, které nevyčnívají nápadně z krajiny, ale naopak jsou umístěny na pozadí kopců nebo usazeny pod stromy – prostě splývají s okolím. Dalším projevem tohoto vztahu je krajinomalba, kdy šel malíř nejdříve do přírody, aby se stal její součástí; samotná tvorba obrazu (v němž téměř nebylo místo pro lidské postavy) pak proběhla až po době přemítání – to mohlo trvat jedno odpoledne, ale i několik let.

Ve způsobu života vládne v taoismu neutralismus, kdy jeho vyznavači zavrhují veškerou okázalost, obřadnost a pompu, neb jsou to pošetilosti. Pro taoismus charakteristická je i relativita hodnot představovaná symbolem JIN-JANG, který vyjadřuje protiklady života (den/noc, život/smrt, ženský princip/mužský princip, …). Tyto protiklady však nestojí proti sobě v kategorickém protikladu, nýbrž se navzájem doplňují a nakonec se rozplývají – to představuje obvod znaku jin-jang, který oba protiklady obklopuje a jímž je cesta tao ve své věčné úplnosti.

Taoismus má odpor k násilí – důkazem je to, že voják je v Číně až na dně společenské stupnice.

I přesto, že se taoismus zaobírá vážnými otázkami, uchovává si svou lehkost, která přechází někdy až k veselí; zachovává intelektuální odstup, duchaplnost a půvab.

Tak jako JIN a JANG, tak i KONFUCIANISMUS a TAOISMUS se vzájemně doplňují. Zatímco konfucianismus zastupuje pól klasický a vyznačuje se především promyšleným chováním, taoismus představuje pól romantický, vyznačujíc se zejména spontánností a přirozeností.

• BUDDHISMUS

Zakladatelem a vůdčí osobností této náboženské filosofie, jež směřuje k vnitřnímu osvobození, je Buddha, který se narodil v 6. století př. Kr. v Indii jako Siddhárta Gautama. Buddhismus vznikl na základech hinduismu, v němž však Siddhárta nenacházel Pravdu; až později – již jako Buddha (tedy Osvícený) – objevil tyto čtyři Pravdy:

1. život je bolest, utrpení a pomíjivost
2. toto vše pramení z jediného zdroje – z touhy po štěstí a připoutanosti k životu
3. odstraní-li se příčina, zruší se její důsledek, tedy odstraní-li se touha, nemá bolest své opodstatnění
4. aby bylo možné potlačit touhu, je nutné vést čistý a nesobecký život Þ tím lze dosáhnout nirvány (doslova “vyvanutí z bytí”), kterou končí koloběh převtělování a nastává absolutní blaženost.

Buddhismus odmítá materiální statky, a protože práce je buddhisty považována za “projev” materialistického světa, živí se mnichové jen z almužny.

Buddhova kázání byla kolem 2. nebo 3. století sepsána jeho žáky, nejdůležitější buddhistické texty jsou rozdělené do tří skupin a nazývají se “Trojí koš”.

Jedna skupina, nazývaná Mahájána (“velký vůz”), chtěla větší otevřenost buddhismu laikům, odmítala tvrzení druhé skupiny, že buddhismus je “zaměstnání na celý úvazek”. Zároveň zbožštila Buddhovu osobu, přejala většinu hinduistických božstev a udělala z nich strážce buddhistického Zákona.

Druhé skupině se pro nedostatek jiného označení začalo říkat Hínajána (“malý vůz”), sami hínajánisté však svůj buddhismus nazývali Théraváda (“cesta starších”) a jejich směr je v pravdě bližší původnímu učení Gautamy.

Základní rozdíly mezi mahájánovým a théravádovým buddhismem:

Do Číny byl buddhismus zaveden poměrně brzy, snad už ve 2. století, ze střední Asie. V tomto období splynul s taoismem, čínským lidovým náboženstvím. V době svého rozkvětu ve 4. a 5.století jej dokonce přijali i čínští vládcové. V 9. století již ustupoval populárnějšímu konfucianismu. Ve 4. až 9. století byl nejoblíbenější mahájánový buddhismus; rozvíjely se však i další směry, jako např. čchan, známější ve své japonské podobě jako zen, který počátkem 7. století přinesl z Indie do Číny Bódhidharma.

Toto odvětví buddhismu budeme sledovat v jeho japonské podobě, protože komunistický převrat v Číně přerval veškerý její náboženský život.

Podobně jako ostatní sekty mahájány odvozuje i zen své specifické učení od Gautamy samotného. V textech je pouze ta část učení, která je určena masám; vyšší poselství a hlubší nauku poznali jen ti vnímavější Buddhovi následovníci.

Tajemství zenu obsahuje hluboké porozumění, jehož je možné dosáhnout pouze beze slov (viz. např. Buddhovo Kázání o květu)

Svět zenu, to je svět “Alenky v říši divů” – je to bláznivý kraj, sice většinou kouzelný, ale bláznivý. “Je to svět zarážejících dialogů, tajemných hádanek, úžasných paradoxů a křiklavých protimluvů, prováděných v tom nejkultivovanějším, nejradostnějším a nejprostším stylu.”

Například kdykoli byl jeden mistr tázán, co znamená zen, zvedl ukazováček. To bylo vše. Druhý nakopl míč. Jiný tazatele plesknul.

1. zazen – meditace v sedě, při níž se adept zenu snaží dosáhnout probuzení, které změní jeho život.
2. kóan – bizardní problém, např. “Jaký zvuk vydává jedna tleskající ruka?” nebo “Jak vypadala vaše tvář, než se narodili vaši předkové?” Na kóany má žák zaměřit celou svou mysl, avšak zpočátku ne tím způsob, kterému my říkáme myšlení – tyto skryté možnosti mysli, které má adept aktivovat, má aktivovat právě zazen. Paradox provokuje a vyčerpává racionální mysl do té doby, než tato pochopí, že myšlení není nikdy nic víc, než myšlení o něčem. V té chvíli spoléhá zen na záblesk inspirace, která překlene propast mezi životem zprostředkovaným a nezprostředkovaným. Zen je brána k osvícení a kóan je průvodcem; nicméně, jak praví jeden slavný kóan: “protože brána neexistuje, pojď, řeknu ti, jak skrze ni projít”.
3. sanzen – soukromá “konzultace v otázce meditace” – žák se dvakrát denně setkává na krátkou chvíli se svým učitelem, kdy zopakuje kóan a předloží dosavadní odpověď, kterou učitel buď potvrdí nebo zamítne. Tato metoda vede žáka k postupu vpřed.
4. satori – intuitivní zkušenost – průprava může trvat roky, ale sama zkušenost se dostaví jako blesk – náhle vybuchne v nevědomé mysli, aby na vše vrhla nové světlo. Přináší radost, pocit sjednocení a vědomí skutečnosti, které se vymykají běžnému jazyku.

Zen je jedinečným spojením čínské praktičnosti a obrácenosti ke světu a indické mystičnosti a obrácenosti na onen svět. Snahou zenu je sloučit věčné s dočasným, rozšířit brány vnímání tak, aby zázračná zkušenost satori zaplavila každodenní život.

Jeden západní student, který praktikoval zen sedm let, odpověděl na otázku, k čemu vede zenové cvičení, takto:

Mezi vrcholné podoby zenu patří v Japonsku KRAJINOMALBA černou tuší, ZAHRADNÍ KRAJINY (tradiční kamenné zahrady), ARANŽOVÁNÍ KVĚTIN a ČAJOVÝ OBŘAD.

Filosofie zen přímo souvisí se vznikem asijských bojových umění. Podle pověsti prvotní formu bojových umění v Číně vytvořil v klášteře Šao-lin (v provincii Che-nan) již výše zmíněný indický mnich Bódhidharma, který – do té doby neduživým – šaolinským mnichům předvedl vylepšenou verzi boje indických válečníků kšátrijů, z kterého časem vznikl šaolinský (čínský) box, v západním světě známější pod názvem kung-fu. Kromě toho sestavil teze, podle kterých lze prostřednictvím bojových cvičení usilovat o harmonický rozvoj těla i ducha.

Klášter Šao-lin je všeobecně pokládán za kolébku asijských bojových umění a i přes mnoho zničujících požárů a přepadení stojí dodnes.

Z původních forem šaolinského boxu se v průběhu staletí vyvinuly stovky různých bojových systémů, které často vedle aspektu sebeobrany mají i obsahy náboženské a filosofické.

1. “ZDRAVOTNÍ (VNITŘNÍ) SYSTÉMY”

-mají zlepšit zdraví a prodloužit život

-kromě cvičení slouží i k meditaci, jsou do nich zařazována dechová cvičení, která mají zásobit tělo energií

-nejznámějším a asi i nejrozšířenějším stylem je tchaj-t’i-čchüan, které Číňané cvičí tradičně po ránu na obrovských prostranstvích mezi domy i v parcích. Pro toto umění jsou charakteristické poetické názvy jednotlivých cviků, např. “jeřáb rozepíná svá křídla”, “přinést jehlici z mořského dna”, “rozčesávání hřívy divokého koně” nebo “pohlazení ptačího ocasu”.

2. “OPERNÍ STYLY”

-čínská opera obsahuje bojové scény a akrobatické skoky, při představení se používá mnoho druhů různých zbraní

-mezi tradice patří “lví tanec”, kde se představují ty nejprestižnější školy kung-fu

3. “BOJOVÉ SYSTÉMY”

-realistický boj nebo sportovní styly

-vychází především z “tanců” a obranných pohybů zvířat, např. pět základních stylů vychází z jeřába, tygra, leoparda, hada a draka; další se jmenují např. styl opice, kudlanky nábožné nebo styl opilého muže

Zuzka Kostková (sexta p.), 8. 9. 2001.