Martin Luther

Martin Luther se narodil roku 1483 jako jediný syn havíře v saském Eislebenu. Brzy se ukázalo, že má velké nadání, a tak se otec postaral, aby se synovi dostalo patřičného vzdělání. Otec nejprve počítal, že se mladík bude věnovat římskému právu, ten však na univerzitě v Erfurtu zjistil, že ho přitahuje teologie. Roku 1505 v ní dosáhl hodnosti mistra a v témže roce byl přijat do vzdělaného řádu augustiniánů. Roku 1508 byl pak na erfurtské univerzitě jmenován profesorem teologie.

Výuka a studium na univerzitě přivedly Luthera do styku s reformními myšlenkami, které tehdy kolovaly v učených kruzích Evropy. Stal se přítelem humanistického vědce Erasma Rotterdamského. Deset let si své názory nechával pro sebe, pak vystoupil s tezemi, jež vedly k rozkolu v katolické církvi.

Martin Luther a vznik luteránské církve

Zjara roku 1517 se na hranicích Saska, jednoho z německých vévodství, jež bylo součástí Svaté říše římské, objevil dominikánský mnich Johann Tetzel a začal lidem prodávat odpustky. Ty udělovala papežská stolice; byly to kousky papíru slibující hříšníkům, že jim bude odpuštěno pokání, které jim stanovili jejich zpovědníci. Počátkem patnáctého století se odpustků začalo ve velkém měřítku zneužívat, dokonce se s nimi kupčilo. Pohled na Tetzela, jak prodává věčný život jako podomní obchodník, přivedl augustiniána Martina Luthera k záchvatu zuřivosti.

Prodej odpustků byl jen jedním z příznaků krize, v níž se církev ocitla. Papežská stolice vykonávala po staletí vedle moci duchovní také významnou moc světskou, výrazně se uplatňovala v diplomacii, vládě a peněžnictví. Z mnoha stran byla obviňována z nemravnosti a zkaženosti. Luther se proto rozhodl, že zahájí rozpravu o správě věcí církevních. Byl v té době profesorem teologie a vybral si proto způsob ve středověkých vzdělaneckých kruzích obvyklý. Dne 31. října 1517 přibil na dveře wittenberského kostela 95 tezí či námětů k veřejné diskuzi. Vzápětí se ocitl uprostřed bouře, která se měla přehnat Evropou a rozpoutat reformační hnutí.

Dominikáni, řád, který si zakládal na pověsti zastánce pravověrnosti, se rozhodl Lutherovi vyhlásit válku. Počátkem roku 1518 ho Johann von Eck, jeden z nejrafinovanějších dominikánských učenců, veřejně obžaloval z kacířství. Luthera, který chtěl církev oprostit od zlořádu, ohromilo, že ho označili za jejího nepřítele. Celá záležitosti se pomalu táhla asi dvacet měsíců. Stále se zřetelněji se ukazovalo, že podpora Lutherovi sílí a církev se pokusila případ utlumit. Když byl Luther v srpnu 1518 povolán do Říma, aby se ze svých názorů zodpovídal, odmítl je odvolat. Navzdory Lutherově neposlušnosti proti němu papež Lev X. nic nepodnikl. Luther mu později zaslal list, ve kterém vyjádřil svou úctu papežské stolici a trvající příslušnost k církvi.

V červnu 1519 se Luther sešel s Eckem v Lipsku k veřejné rozpravě. Zeptal se ho, zda je stoupencem Jana Husa, českého reformátora, který byl o sto let dříve v Kostnici upálen pro kacířství. Odpověď zněla "ano". Myslí si tedy Luther, chtěl vědět Eck, že se všeobecný koncil zmýlil, když Husa odsoudil na smrt? Zaznělo opět ano. "Vždyť koncil a papež je nejvyšší autorita," kontroval Eck. Konečně musel Luther veřejně přiznat to, k čemu se svou vírou sám dlouho propracovával: že nejvyšší autoritou je pouze bible. Papežská stolice se svými obrovskými statky, přemírou ozdob, které její úřad provázely, s rituály a dogmaty, není nutným průvodcem člověka na cestě k pravdě a tedy ani ke spáse. Nezbytná není ani hierarchie kardinálů, arcibiskupů a biskupů. Luther hovořil o "kněžství všech věřících", čímž měl na mysli, že každý člověk je sám sobě knězem a vykladačem Písma svatého.

Konflikt na sebe nedal dlouho čekat. V řadě pamfletů vydaných roku 1520 Luther zvolil ještě ostřejší tón. Napadal v nich papežství zuřivým polemickým jazykem, který byl pro tu dobu příznačný, a zaujímal radikální teologické stanovisko. Volal po tom, aby byla zrušena řada církevních svátostí a také institut pokání, čímž dal najevo, že nyní mu jde již o to, aby v církvi způsobil rozkol. Lev X. vydal bulu, v níž Luthera vyzýval, aby své výroky odvolal. Ten odmítl a 3. ledna 1521 byl podle očekávání exkomunikován.

Tím ovšem celá záležitost neskončila. Roku 1519 byl císařem Svaté říše římské zvolen Karel V. V tomto pyšném příslušníku rodu Habsburků, kteří už od roku 1282 vládli Rakousku a od roku 1438 si říšskou korunu předávali z otce na syna, vyvolával Luther svou vzpourou nenávist. Karel si totiž uvědomoval, že pokud se Lutherovy myšlenky rozšíří, mohou s ním svůj osud spojit vládcové významného počtu z jeho obavy splnil, když navrhl, aby panovníci různých částí Svaté říše římské využili svého vlivu a svolali církevní koncil, který by se současným stavem zabýval. V jednom pamfletu dokonce apeloval na separatistické city jednotlivých států a vyzýval je, aby nedbaly na papežské výnosy a ve své církvi si udělaly pořádek samy. Karel V. Luthera povolal před říšský sněm do Wornsu a požadoval na něm, aby pod trestem vypovězení odvolal. Luther odmítl a císař mu zakázal, aby dále žil v říši. Reformátor však nepřestal kázat: jeho knihy a pamflety vycházely znovu a znovu.

Luther si nakonec prosadil svou. Neumlčela ho ani hrozba vypovězení z říše, ani církevní kletba. Nejprve se ukrýval na hradě Wartburgu, který patřil saskému kurfiřtovi Fridrichu III Moudrému, pak se ale rozhodl riskovat osobní bezpečnost a vrátil se do Wittenbergu. Šlechta ho podporovala především proto, že zbohatla na záboru církevního majetku. Luther se jí odvděčil r. 1525, kdy se obrátil proti sedlákům - ti se právě bouřili proti pánům, přičemž se zčásti opírali o Lutherovo učení - a vydáním traktátu, v němž volal po nelítostném potlačení vzpoury, se postavil na stranu nelítostné šlechty. Od té chvíle jeho vliv na vývoj událostí slábl. Paul Johnson v knize "Dějiny křesťanství" napsal: "Martin Luther nevynikal ani tak vahou intelektu, jako velkou silou - vlastně velkou duchovní silou. Věcí, která na něm byla snad nejpozoruhodnější, byla jeho mocná schopnost modlitby, pozůstatek jeho školení v dobrém klášteře. Luther s oblibou trávil tři hodiny denně na modlitbách, s rukama sevřenýma a u otevřeného okna." To mu však nebránilo v tom, aby se v rozporu s katolickým celibátem oženil. Krátce před svojí čtyřicítkou si vzal bývalou jeptišku Kateřinu von Bora. Na sklonku života ho stále více soužily nemoci. Měl poruchy trávení, trápil ho žlučník, koliky, závratě, revmatismus a poruchy krevního oběhu. Roku 1546 zemřel v Eislebenu.