Rasputin

 

Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil pravděpodobně v roce 1869 (někdy se udávají i roky 1863 a 1864), je však jisté, že to bylo 10. ledna v sibiřské vesnici Pokrovskoje. Narodil se jako syn místního rolníka a povozníka (ten vlastnil dům o osmi místnostech a několik hektarů dobré orné půdy + vlastní dobytek a koně). Mladý Rasputin měl pověst člověka vyhledávajícího rvačky, společnost mladých dívek a hlavně alkoholu. Až do svých 28 let se stejně jako jeho otec živil povoznictvím. Čas od času kradl koně a velmi dlouhou dobu trávil v místních hostincích.

Je však pravda, že již tehdy se o Rasputinovi vedly řeči, a to hlavně o jeho podivných schopnostech. Tvrdilo se, že všechny jeho předpovědi se časem doopravdy splnily a i jeho léčitelské schopnosti se časem stávaly věhlasnými. Tento obrat měl teoreticky nastat po návštěvě jistého potulného mnicha, který přišel do jeho rodné vesnice. Od té doby začal prý Rasputin ovládat umění sugesce a hypnózy. Začal tvrdit, že ho osvítil Duch svatý, který mu nařídil pomáhat potřebným a šířit víru. Proto se rozhodl opustit svou rodinu (měl ženu a čtyři děti) a stát se mnichem.

Svou kněžskou kariéru začal v místním kostelíku, kde se však moc dlouho nezdržel a vydal se do světa jakožto potulný mnich konající zázraky. Nijak mu nevadila skutečnost, že opravdový potulný mnich by měl žít skromným životem, pomáhat jiným a za své skutky brát jen jídlo. Rasputin si upravil kánon potulného života všech mnichů (život v osamění a chudobě) k obrazu svému. Nijak mu nevadilo vybírat od prostých lidí peníze za své skutky a často praktikoval svou teorii, že by každý člověk měl spáchat nějaký hřích a až poté se kát, což mělo vést ke spasení (mnoho lidí po jeho smrti tvrdilo, že většinou konal jen to první a na to druhé poněkud pozapomínal). Jeho pouť po Rusku byla přerušena roku 1905, a to v tehdejším hlavního městě Petrohradu, kde žil i car se svým dvorem.

Tehdy již 35-letý Raspustin (přesný věk není znám) se jako kajícný hříšník představil jedné z nejuznávanějších duchovních osobností ve městě, a to otci Janovi z Kronštadtu, na něhož svou upřímnosti, pokorou a kazatelským uměním velice silně zapůsobil. Otec Jan ho přijal a poslal jej pracovat mezi prostý lid. Tam se Rasputin rychle uplatnil, a proto se i v Petrohradu začaly rodit pověsti o zázračném muži s neobyčejnými schopnostmi. Říká se, že na Rasputinovi byly nejpozoruhodnější jeho oči – světlomodré, jasné, pronikavé, laskavé, naivní a vypočítavé. Jeho půvabu se odolávalo těžko a zejména ženy s tím měly problémy.

Rasputin měl v Petrohradu množství milenek, jejichž uspokojení mu nečinilo žádné problémy. Je možné, že kvůli tomu častěji než obvykle vznikaly pověsti, v nichž vystupoval sympatický muž s nadpřirozenými schopnostmi. O jeho milostných pletkách a dobrodružství se toho napovídalo opravdu dost. Jméno tohoto muže bylo vyslovováno všude po městě a je velice pravděpodobné, že právě kvůli těmto fámám se ho rozhodly navštívit i velkokněžny Milica a Anastazie, obě příbuzné ruského cara. Toto setkání bylo pro Rasputina osudové.

V roce 1907 se o něm tyto dvě dámy zmínily před carevnou Alexandrou, hovořily o něm jako o zázračném léčiteli a svatým duchem osvíceným mužem. Carevna v té době nebyla zrovna v dobré náladě, protože její teprve tříletý syn Alexej, následník trůnu, byl těžce nemocen – trpěl totiž hemofilií, špatnou zrážlivosti krve, která se u něho projevila po ošklivém pádu, kdy se po jeho těle začaly objevovat pod kůží nehezké známky vnitřního krvácení. Lékaři mu nemohli pomoci. Carevna Alexandra se rozhodla, že vyzkouší toho zázračného muže a pozvala Rasputina k posteli svého nemocného syna. Rasputin položil na chlapcovu hlavu ruce a setrval chvíli v tichu. Jaké bylo překvapení a zároveň radost přítomných, když se zjistilo, že carevič je vyléčen. „Svatý muž“ měl cestu do paláce otevřenou.

Povídalo se, že tento muž má poměr s carevnou, a proto mu také povolila zůstat u dvora, avšak tato teorie není jistá. Jistá je však skutečnost, že na carském dvoře si pomalu získával stále větší a větší vliv, a to jak na šlechtu, tak i na samotného cara, který si od něho nechával často poradit.

Uměl utišit bolest a zastavit krvácení bez léků, jen silou vůle. Jeho lékařský vliv mu později dovolil zasahovat do jmenování státních hodnostářů, ale i do politických i vojenských rozhodnutí. Sloužily mu k tomu slavné lístky se stručným doporučením a podpisem. Rasputin se stával výborným nástrojem pro některé ziskuchtivé šlechtice. Pro jiné byl však naopak hrozbou.

V letech 1907-1915 byl jeho vliv nejcitelnější. Díky němu získával i velké peněžité odměny, které mu byly vypláceny převážně carskou rodinou. Je však pravda, že Rasputin nezapomínal ani na svou rodinu, které koupil v rodné vsi Pokrovskoje ten největší dům a svému synovi přispíval na studium. Většinu ze svých peněz však prohýřil v nekončících „zábavných večerech“, což v podstatě znamenalo neuvěřitelné množství pití a přítomnost ne zrovna cudných dam. Jeho sexuální schopnosti narůstaly na věhlase a velké množství manželek vysoce postavených mužů bylo počítáno mezi jeho milenky.

Tvrdí se, že Rasputin i ke dvoru chodil v ne zrovna čistém oblečení, a že se málem vůbec nemyl, ale můj osobní názor je ten, že to jsou pouze výmysly. Posuďte sami, mohl by neumytý a neupravený člověk vzbudit jakýkoli, i nepatrný zájem dam od dvora? Pravdou však je, že přítomnost tohoto muže na dvoře nesli velice nelibě někteří výše postavení lidé.

Poslední kapkou byla v roce 1916 zvěst o tom, že Rasputin přesvědčil cara (s pomocí carevny), aby ukončil válku s Německem a podepsal s ním příměří. Několik spiklenců v čele s princem Josupovem, velkovévodou Dmitrijem Pavlovičem, poslancem dumy Puriskevičem, kapitánem Suchotinem a lékařem Lazovertem se rozhodlo „svatého muže“ zavraždit.

16. prosince 1916 pozval princ Josupov Rasputina k sobě do paláce s tím, že by mu rád představil princeznu Irinu. Zatímco Rasputin netrpělivě čekal na příchod princezny Iriny a krátil si volnou chvíli popíjením vína a konverzací s ostatními, nasypal doktor Lazovert do sklenice vína určené Rasputinovi silnou dávku kyanidu. Po té, co Rasputin požil tento nápoj, pocítil silné bolesti hlavy a pálení v žaludku. Co ale spiklence vyděsilo, byla skutečnost, že bez větších problémů vstal a pokusil se opustit pokoj. V tu chvíli na něho z těsné blízkosti vystřelil Josupov a Rasputin se zhroutil k zemi. Radost spiklenců však překazil fakt, že i nyní Rasputin vstal (pravda, s poněkud většími problémy než prvně) a pokoušel se s ohromným řevem Josupova zaškrtit. Poté, co se vystrašenému princi podařilo vyprostit ze sevření, pokusil se Rasputin utéct z paláce přes zasněženou zahradu. Užaslí spiklenci nevěřili vlastním očím a nevěděli, co si počít. Zajisté je napadla myšlenka, zdali není Rasputin doopravdy svatý muž. Tato myšlenka však nijak neovlivnila Puriskeviče, takže Raspustina několika přesnými výstřely zastřelil. Spiklenci nehodlali čekat, až se „prozatímní nebožtík“ zase probudí. Rozhodli se ho svázat, naložili ho do auta a u mostu vyhodili do zmrzlé Něvy. Po nalezení Rasputinova zmrzlého těla byla doktory v jeho plících prý nalezena voda, což by svědčilo o tom, že i ve chvíli, kdy byl vhozen do řeky, ještě žil...

Rasputin nebyl zapomenut. Dalo by se říci, že měl štěstí, že začal působit zrovna v oné době. Byla to totiž doba velkých změn, a ne zrovna schopný car na trůně v období světové války Rusku moc nepomohl. V té době se objevovalo opravdu hodně „svatých mužů“, ale jen on byl ve svém řemesle tak dobrý. Několik z jeho předpovědí se doopravdy splnily, například:
„Když vypukne válka, Rusku to přinese jen moře slz.“
„Až zemřu, i vy brzy umřete.“ (určeno carské rodině)

 

použitá literatura:
Valentin Savič Pikul, Nečistá síla

Oleg Farnijev, kvarta, 6. I. 2005