Už ve své knize „Mein
Kampf“ Hitler hrozil násilím proti Židům. A v roce 1922 v soukromém rozhovoru
s majorem Hellem prohlásil: „Až získám moc, vyhlazení Židů se stane mým
prvním a nejpřednějším úkolem.“ V další části rozhovoru mu předvedl i svůj
fanatismus: „Dám postavit šibenici v Mnichově, například na Marienplatz a
bude jich tolik, kolik jen dopravní ruch dovolí. Pak budou Židé oběšeni jeden
po druhém a zůstanou viset dokud nezasmrádnou… Jakmile se uvolní jedno místo na
šibenici, hned na něm bude oběšen další Žid. Bude to pokračovat tak dlouho,
dokud nebudou vyhlazeni všichni Židé v Mnichově. Úplně stejným způsobem to
proběhne v ostatních městech, dokud se Německo nezbaví naprosto všech Židů.“
U Hitlera se projevil antisemitský dualismus – střídal dvě formy násilí: emocionální, nekontrolovatelné násilí, které vyvolávaly stranické pouliční gangy „hnědých košil“ SA a chladné, právně podložené a usměrnované násilí, které vedly jednotky SS.
Dva roky po převzetí moci vyhlásil Hitler Norimberské zákony, které
znamenaly pro Židy návrat do středověku. Jenže ti už byli na takové zacházení
zvyklí a mysleli si, že jim zákony poskytnou určitou ochranu, byť jejich
postavení bude druhořadé. A proto všichni přeslechli Hitlerovu hrozbu: „Pokud
tato opatření k ´oddělenému, sekulárnímu řešení´ selžou, pak bude možná nezbytné
schválit zákon a předat problém ke konečnému řešení národně socialistické
straně.“ Ve skutečnosti už byly první kroky podniknuty – Himmler otevřel
svůj první koncentrační tábor – Dachau – pouhých sedm týdnů po Hitlerově
nástupu k moci. Hospodářská moc německých Židů byla záhy zlomena, naproti tomu
německé hospodářství bylo silné a země znovu vyzbrojena.
Když se Hitler zbavil německých Židů, začínal vidět hrozbu v Židech v cizině. A
když v roce 1938 zavraždil v Paříži Žid Herschel Grynszpan nacistického
diplomata, vše dostalo nové obrátky- následovala „křišťálová noc“ (Kristallnacht).
Po ní se válka proti Židům stala celonárodní záležitostí. Ale aby ji Němci mohli
vést, museli napřed Židy definovat, poté zabavit jejich majetek a nakonec je
soustředit do jednoho místa.
 Norimberské zákony "vysvětlovaly", kdo ještě je a kdo není Žid na základě genealogií |
I když byly vydány norimberské zákony, bylo definovat Žida těžké, a tak se sešli doktoři a dohodli se, že čtvrtinový Žid je Němec a poloviční Žid je Žid. Následně bylo vydáno 27 předpisů, mj. že uchazeči o určitá místa musí předložit důkaz o árijském původu. Např. příslušník SS musel prokázat svůj původ až do roku 1750. Proto vznikla nová profese – Sippenforscher, prapodivný genealog zabývající se výzkumem rodů.
Arizace židovského majetku přinesla nacistickému státu obrovský majetek zabavený židovským obchodním společnostem. Na Židy byl vyvíjen tlak, aby prodávali své akcie. Snižovala se tím jejich cena a Němci je rychle skupovávali. Židé byli ožebračeni také pomocí nacistických zákonů.
Proces koncentrace zahrnoval vyloučení ze všech škol, segregační opatření ve vlacích, čekárnách a v restauracích. Stěhovali je do oddělených domovních bloků. Hitler neustále opakoval, že případný válečný konflikt bude dílem mezinárodního židovstva. Ale to nebyla pravda. Führer vyvolal válku proto, aby vyhladil Židy, a to nejen v Německu, ale i v celé Evropě. Tak se chtěl na mezinárodním poli postarat o konečné řešení otázky, o které vždycky tvrdil, že je mezinárodním problémem. Potřeboval se dostat k základnímu zdroji evropského židovstva, tedy do Polska a Ruska.
Na
začátku války se snažili nacisté Židy umořit hlady a těžkou prací – neměli nárok
na ochranné oblečení, zrušili jim přídavky, sociální dávky… Od roku 1941 museli
všichni Židé starší šesti let nosit Davidovu hvězdu – byla to černá
hvězda se žlutým pozadím o velikosti dlaně, v jejímž středu byl černý nápis JUDE.
Když Hitler připojil Polsko, vystěhoval tamější Židy do okrsku, z kterého se pak vytvořil Generální gouvernement. Tam je nechal zavřít do ghett podél vlakových tratí. Tak dostaly hlavní roli železnice. Bez nich by k holocaustu nedošlo v takové míře. K deportacím do koncentračních táborů používali nacisté zvláštní vlaky (Sonderzuge), které měly přednost před všemi ostatními. Z Generálního gouvernementu se stal „velký polský pracovní tábor“. Základem bylo udřít lidi k smrti – pracovalo se od úsvitu do setmění, sedm dní v týdnu… Dělníci se dali objednat telefonicky do různých továren po celém Německu. Jenže vyhladovění a udření prací byly pro Hitlera pomalé metody, a tak SS experimentovala s různými plyny, včetně kysličníku uhelnatého a pesticidů na bázi kyanidu, který měl název cyklon B. Poprvé je vyzkoušeli na duševně nemocných lidech a dopadlo to podle jejich představ. Záhy vznikly plynové komory, kterým nacisté říkali „sprchovací místnosti“.
 Letecký pohled na vyhlazovací tábor v Osvětimi |
Masové vyhlazování
začalo Hitlerovým útokem na Sovětský svaz ve dne 22. června 1941. Vyvražďování
probíhalo dvěma způsoby – existovala pojízdná vražedná komanda, navíc se
vytvářela stálá centra neboli tábory smrti.
Jediný důstojník takového komanda zabil s jednadvaceti muži 10 600 Židů. Zabijáci vraždili své oběti střelbou do týla (to převzali od tajné sovětské policie ) nebo sardinkovou metodu – při ní si na dno jámy lehla první skupina lidí, kterou shora zastřelili. Na tuto vrstvu těl si lehla druhá – hlavami do noh. Po pěti až šesti vrstvách byl masový hrob zahrabán. Jenže kontakt s nebránící se obětí nedělal zabijákům dobře, a tak zkoušeli používat dynamit. Nakonec vyhrály plyny. Tábory smrti se začaly používat ve stále masovějším měřítku. Mezi hlavní patřily: Osvětim, Chelmno, Treblinka, Sobibor, Majdanek a Belzec. Celkem existovalo 1634 koncentračních a více než 900 táborů nucených prací.
Schůze o „konečném řešení“ plánovaná RSHA (hlavní říšský úřad pro bezpečnost) na 9. prosince 1941 ve vile na berlínském předměstí Wannsee musela být odročena kvůli útoku na Pearl Harbor a konala se 20. ledna 1942. Holocaust dostal přednost před samotným válečným úsilím. Zračilo se v tom Hitlerovo pevné předsevzetí, že evropští Židé válku nepřežijí, ať už dopadne jakkoli… I Heydrichův proslov tomu nasvědčoval: „Všichni Židé mají být evakuováni na Východ a zformováni do pracovních kolon. Většina z nich odpadne na základě přirozeného úbytku sil, ale zdravému jádru, schopnému znovu vybudovat Židovstvo, se dostane zvláštního zacházení. “ Zvláštním zacházením myslel vyvraždění. Nacisté měli pod kontrolou 8.861.800 Židů, odhaduje se, že 5.933.900 jich zabili.
RAKOUSKO – Rakušané byli horší než Němci. Nejen Hitler, ale i Eichmann a Kaltenbrunner, šéf gestapa, byli Rakušané. Jednu třetinu personálu vyhlazovacích čet SS tvořili Rakušané.
Anglie sice byla nejméně antisemitská, přesto nepovolila otevření Palestiny pro
židovské uprchlíky (i když W. Churchill byl pro), protože by to mělo za
následek znepřátelení arabských spojenců a ztráty vojenského postavení na
Blízkém východě.
Spojené státy také mohly přijmout židovské uprchlíky, ale povolili vstup jen
21.000 uprchlíkům. Ve Spojených státech se zvedla vlna antisemitismu jako nikdy
předtím, i samotný prezident F. D. Roosevelt byl antisemita. Přesto vznikla
organizace, která zachránila 200.000 Židů a 20.000 nežidů.
Churchill byl informacemi o holocaustu zděšen a horlivě volal po činech, a tak
začala britská letadla v roce 1944 bombardovat místa s plynovými komorami. Jenže
Churchilovi se nedostávalo podpory, ostatní útoky odmítali a Anglie se dohodla
s USA, že co nejrychlejší porážka Hitlera je nejlepší způsob, jak pomoci Židům.
Možná by pomoc Spojenců byla větší, kdyby se Židé bránili. Ale ti se po 1500-letém
pronásledování a ze zkušenosti naučili, že odboj životy nezachraňuje, spíše
ničí. Jejich dějiny, náboženství, folklór i jazyk je vychovávaly k vyjednávání,
úpěnlivým žádostem, výkupnému, protestům, ale ne k boji. Také hromadná
předválečná migrace do USA a Palestiny je oslabovaly. V Evropě zůstávali
převážně Židé nábožensky zaměření, kteří věřili, že pronásledování jednou skončí
a nepočítali s tím, že se objeví člověk, který bude chtít životy všech.
Aby
Němci vyloučili možné vzpoury, neustále Židům lhali. I když je vedli do
plynových komor, tvrdili: „Nic se vám nestane. Jen zhluboka dýchejte a
zpevníte si plíce. Tímto způsobem se zabraňuje nakažlivým chorobám. Jde o dobrý
dezinfekční prostředek.“ Stačí si přečíst Lustigovu „Modlitbu pro Kateřinu
Horowitzowou“. Židé potřebovali věřit i nacistickým lžím, jen aby jim zůstala
nějaká naděje. Přesto docházelo k ojedinělým vzpourám. Jedna dokonce trvala
několik dní a povstalci při ve varšavském ghettu zabili i několik Němců.
Ještě než třetí říše úplně zanikla, snažili se nacisté pozabíjet co nejvíce
Židů, dokud mohli. Zahynulo téměř 6 milionů Židů. Když se otevřely brány táborů,
mysleli si někteří Židé, že lidstvo pochopí tu hrůzu a konečně skončí
antisemitismus. Opak byl pravdou. Některé arabské vůdce skutečně mrzelo, že
Hitlerovo „konečné řešení“ nebylo dotaženo do konce. Krátce po skončení druhé
světové války došlo v Polsku došlo ještě ke 350 vraždám a mnoha útokům na Židy.
Spravedlivého trestu se dostalo jen některým viníkům. Nejvíce jich bylo odsouzeno v procesu s válečnými zločinci v Norimberku. Hlavním bodem se stalo „konečné řešení“. V letech 1945 – 1951 bylo celkově usvědčeno 5025 nacistů. I v dalších zemích se konaly procesy, ale ne všechny viníky se povedlo usvědčit a potrestat.
Lucie Dvořáková; 4. ročník, 17. XII. 2003
literatura:
Paul Johnson, Dějiny židovského národa.
Helmut Muller a kol., Dějiny
Německa.
V. Sládek, A. Franková, J. Šedinová, Židovské dějiny, kultura a náboženství.