Suezský průplav

Myšlenka spojení Středozemního moře s Rudým mořem nebyla však nijak nová. Už v 6.st. př. Kr. chtěl průplav postavit egyptský král Necho. Nakonec se ale plánu na výstavbu vzdal. Při tomto pokusu přišlo o život 120 000 otroků. Kolem r. 500 př. Kr. – poté co Peršané dobyli Egypt – obnovil tento projekt král Dáreios. Oznámil světu, že průplav dokončil, řecký historik Hérodot z 5. st. př. Kr. uvádí, že Dáreiův průplav nesledoval přímou trasu a lodě potřebovaly 4 dny na to, aby jím projely. Byl prý velmi dlouhý a široký. Dáreiův průplav probíhal pravděpodobně východně od Nilu a vedl jakýmsi jezerem na trase dnešní cesty. Za římských dob byl průplav zdokonalen, ale v pozdějších dobách byl zanesen pískem. Plány z dob benátské říše, Ludvíka XIV. a Napoleona nebyly nikdy realizovány. Napoleonovi inženýry odradily nesprávné údaje, mysleli si, že mezi hladinou Středozemního a Rudého moře je deset metrů rozdíl. Ke stavbě tak došlo až po více než osmnácti stoletích.

Ferdinand de Lesseps, který byl v té době konzulem v Káhiře, dostal v roce 1854, po dlouhém přesvědčování, povolení egyptského viceprezidenta Mohameda Saise k započetí stavebních prací. Průplav měl mít východisko severně od Suezu a pak v přímém směru překřížit jezero Timsah a Hořká jezera a vést k Středozemnímu moři. Lesseps získal nejen podporu viceprezidenta, ale i řady francouzských akcionářů, kteří investovali do projektu společnosti Suezského průplavu. Jenom Britové, kteří mohli s průplavem získat nejvíce, (rychlé spojení do Indie), žádné akcie nekoupili. Naopak britská vláda se snažila tento projekt zastavit (namítala, že je fyzikálně neproveditelný, drahý a nerentabilní).

Lesseps musel překonat mnoho potíží. Zpočátku u něj pracovali pouze dělníci na nucených pracích, později se stavba zmodernizovala, zlepšily se podmínky, takže sem proudily dělníci z celé Evropy. K zásobování 25.000 dělníků byl nutné postavit vodovod s pitnou vodou. U Středozemního moře, kde průplav končil, byl během krátkého období postaven přístav Port Sait. Z něho se jezdilo pracovat na jih. Průplav byl v době dostavby dlouhý 161 km , hluboký 8 m a na hladině široký 22 m. Na každých 10 km byla zátoka, kde se mohly vyhnout lodě. Stavba průplavu trvala deset let, tomu předcházelo pět let plánování a projektování. Cestu z Evropy do Indie zkrátil o 11.200 km. Do průplavu směly pouze parolodě, nepřímo tak přivodil konec velkých plachetnic.

Lesseps zorganizoval velkolepý zahajovací ceremoniál. Zúčastnilo se ho 6.000 hostů, o které se staralo 500 kuchařů a 1.000 sluhů. Mezi pozvanými byl i hudební skladatel Guiseppe Verdi, který měl napsat operu k zasvěcení průplavu. Aida však měla premiéru až za dva roky, v Káhiře r. 1871, při otevření budovy opery. V opeře vystupovali i sloni. Při oslavách kotvilo v Port Saidu 48 lodí a tato flotila se pak plavila průplavem. Na první lodi jela jako čestný host francouzská císařovna Eugénie, ovšem tohoto představení se zúčastnilo i mnoho korunovaných hlav z Evropy i jiných světadílů. Zakladatel první cestovní kanceláře na světě, Thomas Cook, dokonce organizoval cestu pro turisty. Roku 1875, v důsledku zadlužení a úpadku Egypta, egyptské akcie (44 %) odkoupila Velká Británie Tehdejší premiér Benjamin Disraeli si na tento obchod musel u židovského bankéře Rothschilda vypůjčit čtyři miliony liber.

V r. 1888 byla podepsána konvence o svobodné plavbě v průplavu. V roce 1956 znárodněn egyptskou vládou (viz suezská krize), 1967 – 75 uzavřen v důsledku války mezi Egyptem a Izraelem, 1975 – 80 rozšířen. Dnes měří průplav 172 km, ročně jím propluje 20.000 lodí. Obdobnou stavbou byl Panamský průplav (spojuje Atlantský a Tichý oceán), ten však byl dokončen až r. 1914.