Francois Villon


1431 - v roce 1463 se jeho stopy ztrácejí

Villon byl vlastním jménem Francois de Montcorbier, snad des Loges.
Villonovy životní osudy nejsou příliš zřejmé, jsou konstruovány pouze na základě samotného jeho díla.
V roce 1449 se stal bakalářem, v roce 1452 mistrem svobodných umění, v roce 1455 v sebeobraně při rvačce smrtelně zranil mnicha Filipa Sermoise a ze strachu před trestem uprchl z Paříže.
Trest mu byl na vlastní prosbu prominut.
Po návratu do Paříže se účastní loupeže v teologické fakultě, je spolu se svými dvěma druhy odsouzen k trestu smrti oběšením. Po odvolání je mu trest zmírněn na deset let vyhnanství.
Po určitý čas byl jeho osobním ochráncem vévoda Karel Orleanský. Villon byl vězněn biskupem Thibautem dAusigny v Meungu na Loirou a byl vysvobozen amnestií nového krále Ludvíka XI.
V lednu 1463 byl vypovězen z Paříže.

Villon je z rodu prokletých básníků, jeho tvorba je autentická, je založena pouze na vlastních prožitcích.

(Seminární práce, Josef Fojta, oktáva vrbenská, 2003 )

Francois Villon
Narozen přibližně roku 1431 v Paříži pod jménem Francois de Montcorbier, též zvaný Francois des Loges. Známý pod jménem Francois Villon je až od roku 1456. Se jménem Francois des Loges se sejdeme pouze jedinkrát, a to v listině, kterou král Karel VII. uděluje Villonovi milost a zprošťuje ho viny za zabití kněze Philippa Chermoye.
Jméno Francois Villon básník přebírá od svého adoptivního otce Guillama de Villona, kaplana pařížského kostela Sait-Benoit-le-Betourné. Některé prameny uvádějí, že Guillame de Villon byl i genetickým otcem Francoise Villona, av3ak díky duchovnímu postavení a tehdejší přísnosti církve nemohl své otcovství přiznat. Villon, pomineme-li málo pravděpodobnou možnost kaplanova otcovství, kterou autor sám ve svých spisech popírá, pocházel z nízké společenské vrstvy. To nám výslovně dokazuje věta ze začátku Závěti - "Chudoba nás všechny pronásleduje a tísní."
Ke svému pěstounovi Guillamovi de Villonovi se dostal již v útlém věku na vychování. Je možné, ne však potvrzené, že Villonova matka požádala Guillema o základní výuku a výchovu svého syna. Období strávené v klášteře považuje Francois Villon za nejlepší období svého života. Vztahy mezi Francoisem a kaplanem byly tak hluboké, že jej kaplan nakonec adoptoval a nechal jej užívat svého jména (Villon již před časem osiřel). Tuto událost datujeme zhruba do let 1452 - 1456. Do roku 1456 je Villon znám pouze pod jménem Francois de Montcorbier, poté již Francois Villon. Guillame de Villon byl velice shovívavý k jeho uličnictví a k jeho pozdějším a vážnějším excesům, začež mu byl Villon velice vděčný a velice si ho vážil. V Malé závěti, která je celá psána řekl bych ironickou formou, je Villon i k svému pěstounovi žertovně ironický. V Závěti (1461), tedy v době jeho vrcholného utrpení básník píše, že mu byl doslova "více nežli otec" a že k němu byl "něžnější nežli matka."
V roce 1449 složil Francois Villon bakalářskou zkoušku, která mu umožňovala další studium na pařížské fakultě svobodných umění. Léta 1451 - 1452, tedy období Villonových studií na fakultě svobodných umění, patří k těm, kdy se mladý Villon účastnil různých studentských taškařic. V té době vládlo neustálé napětí mezi universitou a královskou mocí.
Roku 1452 dosahuje Villon hodnosti magistra fakulty svobodných umění. Po dosažení této hodnosti vstoupí do tzv. basoche, tedy korporace administrativních kleriků, a pracuje v písárně. V době, kdy bylo graduovaných magistrů více než dost, je Villonovi jeho nominační list, který také opravňoval držitele podat si žádost o církevní benefici, v celku k ničemu. Později ho v Malé závěti odkazuje spolu s církevní beneficí Guillanu Cotinovi a Thibaultovi de Victri, bohatým kanovníkům notredamské kapituly - ironický dar.
Villon byl velice dobrým žákem, což dokazuje i fakt, že fakultu absolvoval v letech 1449 - 1452. V Závěti si nad sebou povzdechne, že nemusel skončit tak bídně, kdyby více studoval a nechodil za školu (měl by dům a "měkké lůžko"). Podle všeho je to ale povzdech nad dobou, kdy držel v ruce nominační list a kdy mohl jít studovat dál, čehož nevyužil. V té době se také stýkal s pařížskou bohémou ("ztřeštěné mládí").
Pátého června roku 1455 Villon v šarvátce nešťastnou náhodou usmrtil kněze Philippa Chermoye. Chermoye ještě před smrtí řekl úředníkovi, že Villonovi odpouští a že si nepřeje, aby byl stíhán. Tím přiznal vinu na celé aféře. Podle Tristana Tzary šlo ve sporu Villona s Chermoyem o přízeń dívky jménem Yzabeau. Tzara také zjistil, že aféra měla literární podtext. V básni o krvavém sporu, která se jmenuje L´embusche Vaillant, se Villon krutě vysmívá svému sokovi. Tato báseň je neprávem připisována Vaillantovi (pátrá se po faktech, které by dokázaly, že Villon a Vaillant je tatáž osoba).
Po této aféře Villon utíká z Paříže. Obával se přísnosti justice, jak později uvádí ve své žádosti o milost. S největší pravděpodobností se uchýlil do Bourbounska, kde podal onu žádost. Královská rada žádost přijala a Villona zprostila viny. Je možné, že o milost se přimluvil i adoptivní otec Guilleme de Villon.
Villon se vrací zpět do Paříže.
V prosinci roku 1456 se Villon objevuje na šikmé ploše a začíná se dostávat do rozporu se zákonem. V tomto období (kolem Vánoc roku 1456) napíše Villon svou první rozsáhlejší básnickou skladbu s názvem Le Lais, neboli Odkaz, či Malá závět.
"Na první pohled nesena bujnou, žertovně posměšnou vervou a je tu důraz na veselé básníkově bezstarostnosti. Když jí však čteme na pozadí aféry v navarské koleji, to znamená pod zorným úhlem faktu, že ji psal muž, který měl proč se bát trestních následků svého nerozvážného činu, pak v ní zpozorujeme ostře exponovány také jiné momenty nežli pouze momenty bezstarostné veselosti."
Villon opět utekl z Paříže, tentokrát bloudil po pět let (1457 - 1462). V této době postupně psal básně, které se ocitly v Závěti, kterou dával dohromady v letech 1461 - 1462. V té době napsal i jiné, velice významné básně, které ovšem do Závěti nezařadil (např. Spor srdce a těla - dílo vrcholného projevu).
Villon se po napsání Závěti vrací do Paříže. Možná k tomu dopomohl Guilleme de Villon, ale toho se pouze domníváme, jelikož nejsou známy žádné spisy o kaplanově pozdějším životě.
V roce 1462, konkrétně v listopadu a prosinci, byl Villon dvakrát ve vězení.
Poprvé za malou loupež, podruhé za šarvátku, na které neměl Villon téměř žádnou vinu. Právě tehdy byl odsouzen k trestu smrti oběšením. V této době, tedy v době pobytu ve vězení, napíše dvě básně - Čtyřverší a Balada - epitaf, kde se loučí se životem. Podal odvolání, ale příliš v něj nedoufal.
Soudce však rozhodl trest smrti zrušit a udělil Villonovi trest vyhnání z Paříže na deset let. Villon měl nesporně velikou radost a napsal dvě básně - Balada o odvolání a Balada - petice.
Devátého ledna 1463, tedy tři dny po vynesení rozsudku, odchází Francois Villon z Paříže.
Přesné datum Villonovy smrti bohužel neznáme, ale podle historických pramenů se smrt datuje do let 1463 - 1468.

Autorský záměr: Myslím si, že záměrem je vysmát se pánům, vysmát se chudobě, nespravedlnosti, získat nadhled nad situací, nepodléhat bídě, která ho provází téměř po celý život.
  • Závěť (překlad: Jarmila Loukotková, Otokar Fischer)
    Závěť vzniká v letech 1461-1462 jako sbírka Villonových prací. Obsahuje 2023 veršů, jejichž podstatnou část tvoří 172 oktávy. Mezi ně je vsunuto šestnáct balad, jedna báseň, jedna píseň, dvě rondeau a jeden epitaf.
    Některé z balad vznikly již před Malou závětí.
    Vysmívá se literatuře, společnosti, sám sobě. Hrozí se smrti, je naplněn vírou a pochybovačností, odmítá středověkou askezi. Jazyk je stejný jako v Malé závěti.
Balada Villonská - lyrická forma složená ze tří strof o sedmi až dvanácti verších a závěrečného poslání, zpravidla v rozsahu poloviny předešlé, tedy čtyři až šest veršů. Poslání je uzavřeno veršem,který se refrénovitě opakuje na konci každé strofy. Efektnost a obtížnost spočívá v užívání pouze dvou až tří rýmů.
(Konec citace seminární práce)




Reformace Návrat k seznamu kapitol Geoffrey Chaucer